Naučná stezka Nusle

Vítám Vás na naučné stezce Nusle, kterou jsem vytvořila jako studentka ČZU Praha, Institutu vzdělávání a poradenství, v rámci bakalářské práce na téma Návrh vzdělávacího programu a možnosti jeho realizace.

Stezka začíná v ulici Na Slupi (Albertov) a končí v parku Jezerka. Přichystala jsem celkem 10 zastávek, ke který jsem zpracovala a připravila zajímavé informace, které jsou doplněné fotografiemi (dobové a současné).

Naučná stezka má celkem 10 zastavení, je dlouhá 4 km a 300 m, s celkovým převýšením 66 m. Pohodlně se dá ujít za hodinu a 11 minut, vede po chodnících městské aglomerace, a proto je vhodná pro veřejnost všech věkových skupin, zájmových skupin nebo školní exkurze.

Doufám, že se Vám stezka bude líbit a rozšíří Vaše vědomosti o Nuslích.

Seznam všech zastávek

Vinice
Nuselský most
Fidlovačka a Divadlo na Fidlovačce
Nuselský pivovar
Náměstí bratří Synků
Inovátor a starosta Nuslí Jaroslav Mužík
Nuselská radnice
Nuselská sokolovna
Dům č. 2 v ulici Táborská
Park Jezerka

Historie městské části Nusle

První dochovanou písemnou zmínku o Nuslích nalezneme v zakládající listině Vyšehradské kapituly, kdy v roce 1088 daroval král Vratislav I. pozemky v údolí Nuslí Vyšehradské kapitule. Byly uváděny dvě osady, v dolině u Botiče se osada nazývala Nostuly a osada blíže Vyšehradu Krušina (dnešní Pankrác), obě tyto obce byly v 19. století spojeny [1].

Kníže Břetislav II. daroval v 11. století vyšehradské kapitule další nuselské pozemky, s názvem Neosvětely, které polohou můžeme označit za Dolní a Horní Nusle. Ve středověku byly na pozemcích postavené vinařské domky s vinicemi, mlýny na říčce Botič, masné krámy, zájezdní hostinec, usedlosti Terebka, Bučanka [2].

V písemných záznamech z 12. století jsou Nusle označovány názvy Nóstli, Nástly, Nósly a o sto let později Neosly, Neosvětly. V 16. století přes podoby Nůsle či Nůsly dospělo označení městské čtvrti k názvu Nusle [3].

Kolem roku 1222 je datována první zmínka o vinicích pod Vyšehradem, v níž král Přemysl Otakar I. povolil užívání pozemků vyšehradským kanovníkům. Roku 1348 založil Karel IV. na jižním svahu Nuselského údolí vinařství, které o 10 let později nechal osázet vinnou révou. Za panování císaře Karla IV. zažívalo vinařství zlatý věk
a Nuselské údolí se svými vinicemi zasloužilo o pojmenování „Valis Vineatum – Údolí viničné“ [2].

Od počátku 13. století to býval kraj plný zeleně a rozlehlých vinic, které za vlády českého krále a římského císaře Karla IV. vytvořily ucelený útvar. Této oblasti se zmocnili Pražané za doby husitských válek a měli ji v držení až do roku 1547. Po nezdařeném odboji Pražanů Ferdinand I. Habsburský tuto oblast zabavil a daroval ji jeptiškám světeckým. Posléze se tu vystřídalo několik majitelů, ale nejvýznamnějším se stal český šlechtic Sezima Jan z Vrtby, který roku 1623 koupil horní část Nuslí. Jeho vnuk Jan Josef z Vrtby rozšířil tuto oblast o dolní část, v které postavil jednopatrový zámek, a do jeho prostor přemístil sbírku obrazů a rytin. Nebyly by to Nusle Nuslemi, kdyby nestřídaly své majitele. Roku 1758 získal Nusle Jakub Wimmer, svobodný pán z Wimmeru, který je zvelebil. Pankrác (osada vyrostlá v 18. stol.) byla roku 1854 připojena k Nuslím a na tomto uceleném pozemku vyrůstá v 2. polovině 19. stol. nové předměstí, které bylo povýšeno na město Nusle roku 1898. V roce 1843 bylo v Nuslích 70 domů, v roce 1903 už 450 domů. Probíhá výstavba průmyslových objektů a činžovních domů, zejména v letech 1910–1914 a později v letech 1930–1938. Budování ovlivňuje ráz idylického prostředí, zámek s jeho zahradou a dvorem, které poskytovalo zajímavé pohledy na panoráma Prahy a Nového Města, vzalo za své. Nusle byly od nepaměti také místem, kde se konala ve středu po Velikonocích populární pouť Fidlovačka [1].

Nuselské usedlosti i vinice byly značně zpustošeny během třicetileté války a při obléhání Prahy se tu dvakrát utábořilo švédské vojsko (1639 a 1648). V prvním úplném soupisu daňových povinností v Českém království z roku 1654, označeném jako berní rula, jsou zaznamenání jen dva usedlíci (sedlák a chalupník) a čtyři chalupy jsou vedené jako zbořené v celé osadě. Nesmíme zapomenout na Nuselské údolí, které se také někdy lidově nazývá Jamrtál. Jeho název pochází z německého Jammer Tal neboli Údolí nářku či Slzavé údolí, a to z období pustošení během třicetileté války. Jeho malá rozloha zasahuje do Vinohrad a Nuslí [2], [3].

V 18. století získal Nusle pražský velkoobchodník Jakub Wimmer, který zaváděl nové pokrokové formy hospodaření na polích, obnovoval silnice, nechal opravit rozbité a nesjízdné cesty, kolem kterých vysazoval ovocné dřeviny, a to vše konal, aby zvýšil výnosy ze svého majetku, ale bohužel na úkor vymizení venkovského rázu a vinic. V roce 1843 žilo v Nuslích 381 obyvatel v 55 domech a následně v roce 1854 byla k Nuslím připojena Pankrác [3].

V 18. a 19. století se Nusle a Pankrác stávají oblíbenými výletními místy Pražanů. Za klidem, zelení a svěžím vzduchem putovali Pražané pěšky, na koních i v kočáře. Nuselská zahrada, zvaná zámecká, byla nejprve přístupná šlechtě, ale po rozkvětu města se stala veřejnou. Byl zde postaven hostinec s tanečním sálem a ze zahrady se stala promenáda. V této době tu žilo více než 20 tisíc obyvatel a bylo postaveno 430 domů [3].

Od ledna roku 1892 zažívají Nusle největší rozkvět pod vedením starosty Jaroslava Mužíka, kterému bylo uděleno první čestné občanství obce Nusle-Pankrác. Za jeho působení byly Nusle k 31. prosinci 1898 císařským nařízením povýšeny na město a získaly městský znak, který nalezneme na secesním domě čp. 613 v Sezimově ulici č. 14. Samostatným městem byly Nusle v období 1898–1921. V roce 1922 bylo postaveno v Nuslích 737 domů a žilo tu přes 34 tisíc obyvatel. Do té doby samostatné město s novorenesanční radnicí se v roce 1922 stává součástí Velké Prahy. Po vydání vládního nařízení č. 7/1923 Sb. dochází k rozdělení Prahy na jednotlivé obvody, které jsou značeny římskými číslicemi I.–XIX. Nusle získaly označení Praha XIV., které můžeme v dnešní době nalézt uvedené na domech. V rámci změny krajů a okresů na území celé republiky bylo v roce 1960 zavedeno 10 obvodů v Praze a obec Nusle byla rozdělena do městské části Praha 2 a Praha 4 [4].

Koncem 19. století dochází k rozvoji obce výstavbou činžovních třípatrových domů, které nahrazují starou zástavbu přízemních, maximálně jednopatrových domů. V Nuslích bylo levnější živobytí a lidé pracující v Praze vyhledávali byty převážně v této lokalitě. Stavební ruch mezi válkami ještě vzrostl, následně po připojení Nuslí k Praze probíhá výstavba čtyřpatrových domů a ve velkém počtu jsou budovány také družstevní domy, ve kterých nalezly byty i méně majetné rodiny. Bytová výstavba pokračovala i po roce 1945 [3].

V 19. století se začaly objevovat první průmyslové podniky, nejstarší firmou, která vyráběla dýmky, byla A. Patrová a syn, společnost s ručením omezeným, Praha-Nusle, založená roku 1842 v Jaroměři. V Nuslích byl postaven pivovar, továrna na kokosové koberce a rohože, továrna na stávkové zboží a továrna na margarín, mýdlo a svíčky. V místě dnešní Nuselské radnice byla roku 1917 postavena továrna na čokoládu a bonbóny Rupa, kterou v roce 1914 založil Rudolf Pachl, název firmy byl odvozen z počátečních písmen jména majitele. V roce 1932 byl dokončen pobočný závod v Modřanech, který se po znárodnění stává součástí Pražských čokoládoven, později Čokoládovny Orion, v současné době na této adrese sídlí firma Nestlé. Nuselská mlékárna, později Laktos, byla založená v roce 1901, vyráběla polévkové koření Mája, mléko, několik druhů sýrů, jogurtů a máslo, které se prodávalo v malých válečcích nebo cihličkách, balené v potištěném pergamenovém papíře ve vlastní prodejně v Nuselské ulici. Na jaře roku 2019 mlékárna ustupuje výstavbě bytového komplexu Nová Nuselská [3], [5].

V roce 1945 při květnové revoluci se v Nuslích rozhořely kruté boje. Před Nuselskou radnicí v Táborské ulici vyrostla barikáda, která zastavila postup německých okupantů do centra města. Augusta [3] uvádí, že „při dobývání barikád v dnešní ulici 5. května směrem k náměstí Hrdinů užívala německá armáda a příslušníci zbraní SS zvláště odsouzeníhodných způsobů boje. Před tanky a jednotkami postupujícími proti barikádám byli hnáni čeští občané, staří lidé i matky s dětmi na rukou. Za svobodu tu zaplatily životem desítky bojovníků povstání i dalších občanů čtvrti. Po osvobození se pak náměstí Hrdinů, zdejší budova Nejvyššího soudu a pankrácká věznice staly symbolem odplaty okupantů a kolaborantům“.

Po druhé světové válce Nusle začaly chátrat, ve starých Nuslích byla v první polovině 60. let zbourána většina domků, opravy fasád secesních domů a Nuselské radnice začínají až v roce 1968. V roce 1967 byla zahájena výstavba Nuselského mostu, který byl v roce 1973 zprovozněn a stal se jedním z největších mostů v České republice. V parku Jezerka se nacházela budova bývalé zemědělské usedlosti s názvem Jezerka, která byla posléze přestavěná na studio Československé televize v 70. letech 20. století. Od května roku 1973 začalo pravidelné barevné vysílání a od roku 1975 se tu vysílá pořad Vysílá studio Jezerka. Od roku 2002 se v budově nachází divadlo [3], [6].

Nusle jsou také důležitou dopravní tepnou, je zde zavedena hustá tramvajová síť, jejímž stěžejními body jsou zastávky Otakarova a Náměstí Bratří Synků. Zavedením nové trasy metra D se spojí Nusle s Vinohrady a Krčí. Přímo v srdci Nuslí bylo v roce 1882 zprovozněno nádraží, pojmenované Nusle, od roku 1912 Nusle-Vršovice, od roku 1921 Praha-Nusle a po válce Praha-Vršovice. Po poledni 21. prosince 1918 tudy projížděl zvláštní vlak, který přivážel prezidenta Masaryka s doprovodem do osvobozené vlasti [3], [6].

Od roku 1993 jsou Nusle vyhlášeny Městskou památkovou zónou a jsou historickým jádrem Prahy 4.

Zastávka č. 1 – Vinice

Nuselské osady byly obklopeny loukami, zahradami, poli, chmelnicemi a sady, a tyto úrodné stráně zlákaly slovanské zemědělce k osídlení kolem dolního toku Botiče. Kolem roku 1222 je datována první zmínka o vinicích pod Vyšehradem, kdy užívání pozemků vyšehradským kanovníkům povolil král Přemysl Otakar I. Karel IV. založil roku 1348 na jižním svahu Nuselského údolí vinařství, které o 10 let později nechal osázet vinnou révou (dnešní prostranství od Folimanky po Riegrovy sady). Za panování císaře Karla IV. vinařství zažívalo zlatý věk, a proto Nuselské údolí se svými vinicemi zasloužilo o pojmenování „Valis Vineatum – Údolí viničné“. V současné době se na hranicích čtyř městských částí (Nové Město, Nusle, Vinohrady, Vyšehrad) nachází nejmladší vinice, která byla obnovena roku 2009.

Nyní se v Nuslích nachází největší park Folimanka, nesoucí název po svém prvním majiteli Jakubu Folimanovi, který vinice zakoupil v roce 1353 [2].

V průběhu druhé světové války započala výstavba krytu civilní ochrany Folimanka s kapacitou pro 1 300 osob. Kryt má technickou výbavu (dodávku elektřiny, vody, vzduchu, filtroventilační zařízení a toalety). Nachází se v blízkosti pomníku obětem druhé světové války u zastávky tramvaje č. 11 „Pod Karlovem“ [7].

Zastávka č. 2 – Nuselský most

První plány na přemostění Nuselského údolí pocházejí z počátku 20. století, při soutěži vypsané roku 1927 bylo podáno 28 návrhů. Z dochovaných návrhů z roku 1932 vyplývá, že se již počítalo s rychlodráhu ve spodním tubusu mostu. Ke konci 60. let se začíná stavět pankrácké sídliště a bylo rozhodnuto, že celá oblast bude propojena s centrem podpovrchovou tramvají, která povede v tubusu mostu. Demolicí České dětské nemocnice Františka Josefa I. na Karlově společně s blokem 17 domů na dně Nuselského údolí byla v roce 1967 zahájena výstavba mostu (filmové záběry byly použity ve filmu „Ta naše písnička česká“).

Počátkem roku 1968 s příchodem pražského jara byl koncept podpovrchové tramvaje změněn na metro a první vozy byly vyrobeny a zkoušeny na Kačerově, z politických důvodů bylo později bohužel rozhodnuto o použití těžkých ruských vagónů, na jejichž hmotnost však nebyl most navržen, a proto nosná konstrukce musela být zesílena.

V listopadu 1970 byla provedena statická zatěžovací zkouška pomocí 66 tanků T55, které do Prahy přijely z rakovnického pluku, a následně byla také provedena dynamická zkouška s pomocí raketových motorů. V roce 1973 byl Nuselský most zprovozněn, od 9. května 1974 v něm byl zahájen provoz nejstaršího úseku linky metra C mezi stanicemi Kačerov a Sokolovská, je jedním z největších mostů v celé České republice a v roce 2000 získal ocenění Stavba století v kategorii Dopravní stavby.

Nuselský most je dlouhý 485 m a široký 26,5 m, průměrná výška mostu je 42,5 m nad Nuselským údolím [8].

: Obr. 19 – Vítězný návrh trojice arch. S. Kobra, V. Michálka a S. Hubičky

: Obr. 20 – Svatoplukova ulice den před zbořením

: Obr. 21 – Demolice domů č. 183 a č. 184 v Sekaninově ulici

: Obr. 22 – Stavba Nuselského mostu I.

: Obr. 23 – Stavba Nuselského mostu II.

: Obr. 24 – Stavba Nuselského mostu III.

: Obr. 25 – Nuselský most – zatěžkávací zkouška

: Obr. 26 – Nuselský most – pamětní deska

Zastávka č. 3 – Fidlovačka a Divadlo na Fidlovačce

Fidlovačka

V těchto místech se v 18. a 19. století konaly oblíbené slavnosti pražských ševců „Fidlovačka“, která měla 150letou tradici. Slavnost ševcovského cechovního spolku měla své kořeny už v dávných dobách, je pravděpodobné, že navazovala na pohanské vítání jara.

U jejího zrodu stál sám císař Josef II., který se jako mladý muž vyučil ševcem. Pražští řemeslníci vyrobili pro císaře pár bot na jeho počest, že se vyučil ševcovskému řemeslu. Tovaryši a mistři cechu ševcovského na každé botě udělali kousek vlastní rukou, tento dar císaře tak potěšil, že ševcům poslal stříbrný stromeček, na jehož větvičkách visely drobné stříbrné ševcovské nástroje. Císařův dar měli pražští ševci ve velké úctě a na stůl ho stavěli vždy při cechovních zasedání. Koncem 18. století se pracovalo celou sobotu a v neděli po ranní bohoslužbě až do oběda. Na modré pondělí se vztahovaly pohanské zvyky, které zaručovaly, že ševci měli tento den volno, ale cechovní mistři se rozhodli, že modré pondělí bude zrušeno. Tovaryše to pobouřilo, zanechali práce a odnesli z cechovní jizby císařův stromeček, který v nuselské hospodě propili a projedli, nakonec zůstal jen jeden ševcovský nástroj – malá fidlovačka.

Název slavnosti pochází právě od tohoto ševcovského nástroje, kterým ševci hladili kůži. Nástroj byl vyroben z oblého dřeva, uprostřed byl silnější, proto se za jeho pomoci mohla kůže hladit, jako by fidlovala (z němčiny Fiedel – smyčec). Tovaryši se s mistry usmířili a modré pondělky byly zachovány, zůstala jen malá fidlovačka a slavnost, kterou pořádali každoročně, vždy na výročí smíru. Pokaždé se průvod při cestě do Nuslí rozrostl o četné obyvatelstvo pražské, které se zde utábořilo k celodenní veselici [3], [9].

Divadlo na Fidlovačce

V roce 1921 byla zahájena stavba divadla, které bylo otevřeno 5. listopadu 1921 pod názvem Tylovo divadlo v Nuslích. Divadlo změnilo několikrát název (Divadlo pod Vyšehradem, Divadlo Na Fidlovačce, Hudební divadlo v Nuslích). Dřevěné části byly roku 1930 nahrazeny zděnými a přístavba proběhla koncem 30. let. Poslední opona padla v roce 1976, do divadla se neinvestovalo a to chátralo, dokonce ze střechy vyrůstaly břízy, jeviště a hlediště se proměnily v trosky. V roce 1995 byla založena Nadace Fidlovačka, jejímž jediným cílem bylo obnovit divadelní budovu a divadelní repertoár. Proběhla celonárodní sbírka, s finančními prostředky od dárců a s přispěním Městské části Praha 4 se podařilo zdevastovanou budovu zrekonstruovat a znovu otevřít 28. října 1998 s nově nastudovaným představením „Fidlovačka, aneb žádný hněv a žádná rvačka“, právě tato veselohra Josefa Kajetána Tyla, ke které napsal hudbu František Škroup se v divadle dříve hrála. Některé prameny uvádí, že František Škroup napsal hudbu u lůžka své umírající manželky, a proto je v ní vloženo tolik citu. Slavná veselohra měla premiéru 21. prosince 1834 sice ve Stavovském divadle, ale hrála se také v Nuslích, a to na půdě Tylova divadla, dnešního divadla Na Fidlovačce.

Při premiéře této veselohry zazněla v podání slepého houslisty Mareše poprvé Škroupova píseň „Kde domov můj“, která se později v roce 1920 stala národní hymnou. Velice známou se stala i píseň „Kde je sládek, tam je mládek“, interpretovaná ve hře sborem sládků, přicházejících na tradiční ševcovskou pondělní povelikonoční pouť z přilehlého Nuselského pivovaru [3], [10].

Okamžitě po znovuotevření divadla se do parku vrátila i dávná tradice, Městská část Praha 4 tu pořádá jarní slavnosti.

Zastávka č. 4 – Nuselský pivovar

Heslo Nuselského pivovaru „Pivo se pije, Nuselské chutná“.

S příchodem hraběte Jana Josefa z Vrtby (vnuk Sezimy Jana z Vrtby) se Nuslím blýská na lepší časy, vybudoval tu nejen zámeček, ale především založil roku 1694 Nuselský pivovar, který vznikl přestavbou starého mlýna ze 14. století a byl ve své době největším soukromým pivovarem v Čechách. Největší rozvoj pivovaru následuje koncem 19. století, po jeho odkoupení rodem Waldsteinů. Postupně se Nuselský pivovar stává největším pivovarem v tehdejší střední Evropě, uvařilo se zde neuvěřitelných 150 000 hektolitrů piva ročně, tradici tu měla jak Nuselská desítka, tak i legendární dvanáctistupňové pivo Prelát. Vaření piva přerušila druhá světová válka, kdy byl pivovar obsazen německou brannou mocí, po válce sice tradice vaření piva ještě několik let pokračovala, ale v roce 1958 byl pivovar zestátněn, poté se prostory využívaly jen k výrobě vína.

V roce 1960 byl pivovar změněn na sladovnu a do jeho prostor se přemístily České vinařské závody, které zpracovávaly vína jak z dovozu, tak i víno pěstované na blízkém vinohradu v Havlíčkových sadech (Grébovce), vyrábělo se zde víno Pražský výběr a Pražský sklepmistr. V areálu se nacházel největší sud na víno v České republice.

V areálu pivovaru byla vybudována zahrada, která je popsána v knize Jaroslava Foglara „Hoši od Bobří řeky“. V roce 1972 byla z výstavy Expo 1967 v Montrealu do zahrady přemístěna Koliba U Pastýřky i s cimbálovou muzikou. Provoz koliby byl ukončen v roce 2018.

V pivovarské zahradě byl do roku 1909 první biograf v Nuslích s názvem Kino Bouček, který se následně roku 1912 stěhuje do Křesomyslovy ulice, v současné době zde sídlí Česká pošta a divadlo Bez Hranic.

Od roku 1914 zde fungovala první tramvajová linka vedoucí k Nuselskému pivovaru od Vinohradského nádraží, postupně se tramvajové linky do Nuslí rozrůstaly i z jiných pražských obvodů [3], [11].

V současné době prochází území bývalého Nuselského pivovaru kompletní revitalizací a vzniká zde nová rezidence Nuselský pivovar.

Zastávka č. 5 – Náměstí Bratří Synků

Náměstí Bratří Synků je od svého počátku centrem Nuslí. Jeho původní název bylo Riegrovo náměstí, což dokládá busta Františka Ladislava Riegra na střeše domu čp. 363 v Čestmírově ulici č. 1. V letech 1940–1945 bylo náměstí přejmenováno na Metodějovo náměstí, ihned po skončení války se náměstí vrátil původní název Riegrovo, ale jen do roku 1948. Od roku 1948 je náměstí pojmenované podle bratrů Otty a Viktora Synků, kteří byli během německé okupace za druhé světové války popraveni nacisty. Po sametové revoluci v roce 1989 byla pořádána anketa na přejmenování náměstí. Zvítězil návrh, který nebylo možné realizovat, neboť se jednalo o dosud žijící osobu, Václava Havla.

Hrabě Jan Josef z Vrtby na místě předešlé tvrze vybudoval barokní zámeček s obrazárnou, který zanikl koncem 19. stolení, aby ustoupil výstavbě činžovních domů a také nuselského náměstí. V Řivnáčově průvodci po Praze se uvádí, že v roce 1754 sama císařovna Marie Terezie poctila svojí přítomností zámeckou zahradu. Dnes na jeho místě stojí např. secesní dům čp. 473 U Rousků č. 9, který zaujme svou malířskou výzdobou od Mikoláše Alše, na jehož dvoře se skrývají polychromované sluneční hodiny z roku 1905, nebo také novorenesanční budova Nuselského národního domu z roku 1897 (Nuselská č. 1). Na fasádě domu, nynějšího sídla České spořitelny, je umístěna busta Karla Havlíčka Borovského, nacházející se nad znakem Království českého, spolu se sochařskou výzdobou, najdeme zde také mýtické postavy českých dějin Přemysla, Libuši a svatého Václava. Blízká ulice Na Zámecké dnes připomíná již zaniklý objekt zámečku.

V roce 1758 Vrtbové prodávají svůj letní zámek v Nuslích hraběti Jindřichu Pavlovi z Mansfeldu, po jeho smrti ho dědí jeho dcera Marie Isabela Colloredo-Mansfeldová.

: Obr. 35 – Nuselský dvůr

: Obr. 36 – Národní dům a Nuselský zámek

: Obr. 37 – Vstup do Nuselského zámku

: Obr. 38 – Náměstí Bratří Synků – dobová pohlednice

: Obr. 39 – Náměstí Bratří Synků – trhy

: Obr. 40 – Náměstí Bratří Synků – přelom století

: Obr. 41 – Národní dům

: Obr. 42 – Secesní dům U Rousků

: Obr. 43 – Pohled na Náměstí Bratří Synků

: Obr. 44 – Lípa Republiky z roku 1945

V roce 1870 byly pozemky velkostatku i zahrada zámku rozděleny na dvě části, kvůli stavbě železniční trati. V prostoru velké části zámecké zahrady a parku vzniklo nádraží Nusle (dnes nádraží Praha-Vršovice). Na Riegrově náměstí byl 21. listopadu 1914 zahájen tramvajový provoz. Na náměstí se nacházela konečná stanice, jejíž pozůstatky jsou i dnes viditelné.

Na náměstí nelze přehlédnout národní strom „Lípa republiky“, který se nachází za novinovým stánkem. Nejedná se o původní strom, který zde byl slavnostně vysazen v roce 1918, ale o strom z října 1945. Původní lípa byla v roce 1940 poražena na rozkaz německých okupantů. Nově vysazená lípa zde stojí doposud, ale při rekonstrukci náměstí v roce 1960 nenávratně zmizely oba pamětní kameny zasazené do země u kmene stromu, jeden z kamenů připomínal i návštěvu prezidenta T. G. Masaryka v Nuslích ještě před jejich připojením k Praze.

Dříve jezdily náměstím úhlopříčně pouze tramvaje, v jeho středu byl park a tržiště, které bylo z hygienických důvodů zrušeno roku 1959. Automobily náměstím začaly projíždět až od roku 1960.

Na počátku své existence bylo Náměstí Bratří Synků nákupním centrem, s řadou obchodů a podniků, jako železářství firmy Rousek, prodejna České akciové mlékárny, Česká banka, bratři Boháčkovi vyráběli lihoviny a víno, řeznictví a uzenářství Jana Šebka, ve dvorech byly sklady, menší výrobny a dílny [3], [12], [13].

Zastávka č. 6 – Inovátor a starosta Nuslí Jaroslav Mužík

Nelze opomenout nuselského starostu Jaroslava Mužíka, který se výrazně zasloužil o rozkvět Nuslí, především v oblasti školství, vybudování nových komunikací, zřízením vodovodu, kanalizace a založením sadů. Narodil se v rodině obchodníka dne 20. března 1858 a zemřel náhle 6. února 1924.

Zápisem v obecní kronice Nuslí ze dne 28. ledna 1892 bylo ustanoveno nové obecní zastupitelstvo v čele se starostou Jaroslavem Mužíkem, který byl jeho členem od roku 1887. Mužík byl jedním ze zakladatelů Sokola v Nuslích v roce 1888 a jeho náčelníkem pro první čtyři roky, spoluzakladatelem a téměř třicet let předsedou správního výboru nuselské Občanské záložny, členem správní rady Akciové společnosti pivovaru v Nuslích a spoluzakladatelem České akciové mlékárny v Nuslích. Zasloužil se o výstavbu obecné školy chlapecké v Táborské ulici č. 250 a měšťanky pro hochy a dívky. Vzhledem k tomu, že se Mužík zasloužil o rozkvět obce a blaho občanů, navrhlo zastupitelstvo v roce 1889, aby mu jako prvnímu bylo uděleno čestné občanství obce Nusle-Pankrác. Opětovně se stává starostou v roce 1895 a 1898.

Zásluhou velkého milovníka českých dějin, starosty Mužíka, nesou nuselské ulice jména nejstarších postav naší historie (např. ulice Oldřichova, Jaromírova, Svatoplukova, Spytihněvova, Lumírova, Sekaninova). Současně se snažil, aby dějiny Jamrtálu nevymizely z dějin Nuslí. Zasloužil se o proboření hradeb, vedoucí k uvolnění cesty pro povozy, a díky tomuto kroku se začaly zaplňovat prázdné parcely v Nuselském údolí obytnými domy. Dolní Nusle jsou kolem roku 1910 napojeny na moderní kanalizaci čističkou odpadních vod v Bubenči a koryto Botiče je regulováno.

Po roce 1910 Mužík iniciuje osázení levého břehu Botiče a Přemyslova náměstí stromovými alejemi [3], [14].

Zastávka č. 7 – Nuselská radnice

Nuselská radnice byla přistavěna k pseudobarokní budově z roku 1897, projekt pochází z pera architekta Antonína Turka. Stavba radnice byla zahájena v roce 1908 a dokončena o rok později, kdy Nusle byly již 10 let samostatným městem. Její průčelí zdobí vysoké podloubí, arkádový balkon, věž s cimbály a věžními hodinami. Hlavní věž má větrnou korouhvičku s rokem otevření radnice 1908 a na bočních věžích jsou uvedena písmena MN-Město Nusle. Uvnitř budovy je na hlavním portále umístěn nápis „Nusle sobě“. Budova sloužila jako radnice samostatného města Nusle a také jako sídlo okresního úřadu Nuselského okresu do roku 1922.

Tato novorenesanční památka připomíná svojí majestátností a výzdobou, jak důležitý význam byl tehdy přičítán tomu, že se Nusle staly samostatným městem. V květnu 1945 zde vyrostla mohutná barikáda, která tehdy zastavila ničivý postup německých okupantů do centra města. Podobné dramatické okamžiky se tu odehrály i 21. srpna 1968.

Oproti radnici se nachází pivnice a restaurace U Bansethů, na rohu Sezimovy a Táborské ulice, kterou navštěvoval spisovatel Jaroslav Hašek, jenž pivnici zmínil ve své knize „Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války“ [3], [15].

V roce 2009 byla dokončena rekonstrukce budovy Nuselské radnice, ve které se nachází oddací síň a reprezentační místnosti, v nichž se konají společenské a kulturní akce Prahy 4.

Zastávka č. 8 – Nuselská sokolovna

Nuselský Sokol vzniká v roce 1888 a své zázemí s tělocvičnou začíná stavět v Táborské ulici. Původní stará sokolovna byla vystavěna v malebném anglikánském slohu, ale později v letech 1923–1925 byla přestavěna. Původní podobu nenajdeme, neboť na jejím místě stojí modlitebna Husova sboru, její přestavbu navrhli na počátku dvacátých let architekti Augustin Korb a Václav Prokop.

Nová sokolovna byla slavnostně otevřena dne 28. října 1925. V roce 1927 byla postavena unikátní kuželková dráha, která byla největší svého druhu v Praze, a letní cvičiště. U příležitosti 50. výročí jednoty v roce 1938 bylo v prostranství letního cvičiště vysázeno 50 topolů. V tomto roce měla jednota 1 147 členů.

V květnu 1940 byla Sokolovna obsazena německým Wermachtem, rok poté Němci zastavují činnost Sokola a sokolovna byla předána policii. Členové sokola se aktivně zapojovali do odboje, většina z nich byla vězněna, zatčena nebo za věrnost sokolským ideálům zaplatila životem.

V historické budově sokolovny se nachází zahradní restaurace Na Květnici, která byla obnovena po roce 1980 [16].

Zastávka č. 9 – Dům č. 2 v ulici Táborská

Obytný dům v Táborské ulici (dříve Palackého třída) není sám o sobě zajímavý, ale v Táborské ulici č. 2 se dne 23. února 1934 narodil Emil Kintzl, učitel, značkař turistických tras, sportovec, autor publikací o Šumavě, autor seriálu Zmizelá Šumava, spoluzakladatel Horské služby v Srní v roce 1957, později člen Horské služby v Kašperských horách a dnes je uznávaná šumavská legenda.

Vzhledem k tomu, že žádné dostupné prameny neuvádí přesnou adresu místa narození a bydliště, oslovila jsem Emila Kintzla s dotazem kde přesně v Nuslích bydlel, než se jako malý chlapec odstěhoval s rodiči do Sušice. Z mé emailové korespondence s panem Kintzlem uvádím toto:

„Bydleli jsme v Palackého 21, dnes asi ulice Táborská ve 2 patře. Je to rohák a dole měl krámek s potravinami p. Toman, a o Vánocích, v roli Mikuláše obdarovával sladkostmi všechny děti. Zkrátka „kapitalista vykořisťovatel“. Přes ulici byla cukrárna a pro pivo se chodilo na Palouček. Já v 5 letech jsem sám běhal z kopce k Botiči do Hanušovy mateřské školky a taky jsem si zacvičil na sletě r. 1938. Chodil jsem do nuselské tělocvičny a v zimě za ní bylo i kluziště. Na pláni jsme pouštěli draky a sáňkovali. Otec, znalec Prahy, už tehdy říkal, že se plánuje přemostění údolí a jak vidno, měl pravdu. Dnes je to tam všechno jinak“ [17].

Po okupaci Československa nacisty v roce 1939 utíká rodina Kintzlova před válkou do Sušice. Po druhé světové válce se Emil Kintzl stává nadšeným skautem, ale vzápětí je skaut zakázán. Po maturitě začíná studovat geometrii, ale je tak znechucen poměry ve škole, a tak se živí rozvážením uhlí. Následně dochází k osudovému setkání s jeho oblíbeným profesorem, který ho navede na dráhu učitele. Nastupuje do školy v Hartmanicích jako učitel tělocviku a dálkově studuje Pedagogickou fakultu v Plzni. Působí jako učitel v Srní a později v Kašperských horách, ale neustálé konflikty s režimem zapříčiní v roce 1975 vyloučení ze školy. Nachází si práci ve sportovním areálu na Špičáku, kde pracuje půl roku, na jaře nastupuje do pobočky OKULY Nýrsko v Kašperských horách, kde nejdříve pracuje u lisu na obruby brýlí a později v kotelně, ve které pracuje 15 let, během této doby se mu podařilo získat unikátní materiály o historii Šumavy. Po revoluci se vrací do školství, nejdříve na půl roku do internátu učňovské školy a poté jako učitel na učňovskou školu, kde tři roky vyučuje.

V současné době žije v Kašperských horách, stále se věnuje lyžování, je dlouholetým členem Klubu českých turistů. S manželkou se řadí k nejstarším značkařům turistických tras, a to již přes 50 let. Nepřestává mapovat historii Šumavy, pořádá přednášky, besedy, publikuje články a knihy, natáčí seriálový pořad Zmizelá Šumava [18], [19].

Emil Kintzl osobně vyhledával exteriéry na Šumavě pro natáčení seriálu Policie Modrava, stal se předobrazem jedné postavy, ale odmítl hrát sám sebe. V seriálu Policie Modrava postavu Emila Kintzla ztvárnil herec Ladislav Mrkvička.

Zastávka č. 10 – Park Jezerka

Tento městský park má rozlohu 3,5 ha, jedná se o protáhlý údolní park, který se nachází v nadmořských výškách 215 až 250 m.

Dříve tu byly bažiny, které po vysušení půdy proměnily ráz krajiny, byla zde založena vinice a zahrada, které příslušely k usedlosti Šustrovka. Název parku Jezerka se odvodil z dřívějších názvů, a to Jezer, Obzer, Bezerka, Obzerka.

Původní letohrádek byl po roce 1835 přestavěn na výletní restauraci a části zahrady se říkávalo Libušín háj. V své Kronice české Václav Hájek z Libočan uvádí, že kněžna Libuše se chodila koupat se svými družkami na Bezer do studánky Jezerka, ve které tryskal pramen čisté vody. Proslulá Libušina studánka zanikla za první republiky z důvodu výstavby kanalizace a komunikace, zbylý pramen v současné době napájí rybníček v parku. V době první republiky tu byla zřízena zahradní restaurace s tanečním sálem, kde se ještě po válce pořádaly nedělní zábavy a školní besídky.

Budova původně patřila Sokolu, ale po zestátnění zde bylo vybudováno kulturní středisko Jezerka, které převzala Československá televize v roce 1968, a právě z této budovy začalo první experimentální barevné vysílání. V 70. letech v objektu působila zpravodajská studia a od roku 1975 se začíná natáčet kdysi populární pořad Vysílá studio Jezerka. V období sametové revoluce se v budově vystřídalo více než 60 zpravodajských štábů z celého světa. I přesto, že okolní činžovní domy u parku Jezerka byly obývané od 30. let, výstavba parku započala až v roce 1949. V roce 1994 získala Městská část Praha 4 budovu Jezerka i s přilehlým parkem, které následně zrekonstruovala.

Park Jezerka je chráněnou kulturní památkou, nachází se tu památný strom Platan javorolistý, který byl vysazen kolem roku 1815, mezi rybníčkem a budovou Divadla Na Jezerce [20], [21].